Vojenský prostor

Začátek listopadu trávím rekonstrukcí. Již několik dní prší a teplota nepřesahuje deset stupňů. Nevadí mi to. Pozdní podzim i v téhle formě miluji. Po několika dnech práce cítím, že potřebuji trochu vyvětrat hlavu a tak se rozhoduji důkladně prozkoumat blízký vojenský prostor, který byl v plném provozu naposledy zhruba před pětadvaceti lety. Jako kluk si ještě pamatuji, jak dobře bylo slyšet, když probíhaly střelby.

Tentokrát žádné popojíždění autem. Hezky pěšky pár kilometrů hustými lesy a promáčenými loukami. Chystám si batoh a termín akce stanovuji na druhý den hned z rána. Dle předpovědi budou tři stupně, ale pršet by mělo začít až kolem desáté dopoledne.

Budíček řve samozřejmě ještě za tmy. Otvírám oči a v pozadí vnímám šum deště, který dopadá na střechu. Že by předpověď opět nevyšla? Kontroluji web a ejhle... pršet opět celý den.

Nevadí. Beru navoskované pohorky, kalhoty a těžkou vojenskou parku. Prohřeji tělo kávou a za tmy vyrážím. Cestu znám, tak mi absence světla vůbec nevadí.

Svižným krokem opouštím poslední domy a skrz pastviny se sunu k lesu. To, že několik dní prší je opravdu znát. Vše je pořádně nasáklé vodou a kaluže jsou vždy v podstatě přes celou cestu. Rozednívá se a mne se naskýtá pohled na zalesněné kopce přede mnou, pod kterými leží můj cíl. Vrcholky se topí v mlhách, nebo spíš v mracích. Cestu lemují mohutné duby a javory. Při poryvech větru z nich opadávají poslední lístky. Konečně jsem u lesa a za zuřivého čvachtání bahnem, které se ukrývá pod listím a mám ho až po kotníky, odbočuji do úvozu, kde kdysi vedla cesta. Schválně chci jít mimo aktuálně zlehka používané cesty a pořádně si to užít. Brodím se tedy listím a překračuji popadané stromy. Nakonec překonávám malý potůček a již jsem na jedné z cest, které vedou přímo ke střelnici. Při provozu zde chlapci v zeleném řádili v tancích a podobné technice, takže cesta podle toho vypadá. Místo, kde kdysi byla obrovská louže a bahniště, se během let změnilo na menší rybníček, který obcházím lesem.

Les řídne a já se dostávám na okraj dopadové plochy. Hned mne vítá patrona od světlice s padáčkem, která kouká z listí.

Pamatuji si, že se jich na některých místech válely doslova stovky. Samotná dopadová plocha se změnila ve spatně prostupný březový les, který je plný mokřadů. Dříve bylo již odtud vidět až na druhou stranu, kde byly samotné velitelské věže a další budovy.

Pomalu se prodírám na těleso první trati, po které byly tahány terče. Koleje jsou dávno pryč, jen několik pražců a rovná země dokazují, že zde něco bylo. Z obslužných "bunkříků", kde býval rozvaděč a výmetníky světlic, dýmovnic, nebo dělobuchů už skoro nic nezbylo. Po velkých drnech trávy překonávám prostor, kde stojí voda. Celou dobu mírně prší. Dostávám se k další trati, kde ještě stojí malá budovka, kde býval vrátek, který opět tahal terče. Vše je totálně prázdné až na několik hromádek izolací z kabeláže. Vybavují se mi vzpomínky, kdy jsem na stejných místech byl jako kluk a terče ještě stály na kolejích, místy byla země spálená a rozrytá palbou, všude se válely kulky a zohýbané kusy munice.

Přesunuji se na pravou stranu plochy, kde vede hlavní cesta k budovám. Zaujme mne zářivě bílá cedule, která zde dříve rozhodně nebyla a informuje o zákazu vstupu - vojenský prostor.

Trochu zadumaně přemýšlím co dál. Prostor znám velice dobře a tak se rozhoduji pokračovat.

Postupuji pro jistotu více obezřetně a snažím se nebýt úplně nápadný. Jakmile se mi otevře první pohled na budovy, vidím, že je něco jinak, než si pamatuji. Schovávám se za hromadu dřeva a skrz

teleobjektiv pozoruji situaci. Velitelská věž má zasklená okna a celý prostor kolem budov je uklizený a udržovaný. Vlaje tam dokonce česká vlajka.

Nelíbí se mi to. Ani trochu ne a tak se s obtížemi vracím na levou stranu dopadové plochy. (voda, křoví, bahno....) Dostávám se až na okraj, kde stojí budovy. První velitelská věž, u které byla hala pro opravy vozidel, je celá zabedněná, prostor kolem opatřen cedulemi o zákazu vstupu. Ze samotné haly zbyl jen betonový základ. Obcházím ji a přes hráz bývalého rybníka, který byl mezi oběma věžemi, se dostávám k hlavní formaci budov. Pomalu se sunu lesem a zkoumám, zda tu nikdo není, zdá se, že ne.

Vylézám tedy mezi budovy a hned je mi jasné, že se tu něco děle. Všechna okna jsou nově zabedněná, dveře opatřené mříží a novými zámky... Nehodlám se tu zdržovat a tak se rychle přesouvám do další části, kde byly ubikace a pojezdové dráhy.

Po mostku překračuji lehce rozvodněný potok a hned se dávám doprava, mimo cestu směrem k pojezdovým drahám a točnám vozidel.

Chvilka bez deště se změnila v solidné ceďák a já se brodím vysokou trávou, která mi dosahuje téměř do půli hrudníku. Za chvíli slyším známý zvuk blížícího se automobilu. Vím, že mne z cesty nemohou vidět, ale přesto ulehám a pozoruji příjezdovou cestu od ubikací, kde je i hlavní brána. Po cestě jede terénní vozidlo. Jede z volna, osádka je jak vidím skrz hledáček fotoaparátu dvojčlenná. Míří po cestě k udržovaným budovám. Že bych přehlédl čidlo?

Přepínám na neviditelný mód. Kousek před sebou vidím zajímavou terénní nerovnost a tak k ní jdu. Nacházím zetlelou boudu a za ní malou pískovničku. Jak se později dozvídám, bylo to házeniště ručních granátů a jejich výdejna.

Fotím zde několik snímků a při té příležitosti ztrácím krytku objektivu. Jako na potvoru mi upadne v místě, kde zem pokrývají kulaté listy osiky, které jsou buď žluté, nebo úplně černé. Vracím foťák pod blůzu a za celkem hustého deště to prokleté plastové kolečko hledám. Po cca patnácti minutách mám kliku a nacházím jej. Pokračuji tedy k točnám těžké techniky a pojezdovým drahám.

Po cestě vidím opět automobil, jak se vrací zpět. Mno tenhle je ale jiný než předchozí. Nevzdávám to a lezu do jámy lvové. Do prostoru, kde je hlavní brána, ubikace a samotné hlavní zázemí střelnice.

Jako první míjím částečně pobořenou řídící věž. Dnes již třetí. Nechci se tu zdržovat, protože kolem ní vede asfaltová cesta. Z minula vím, že uvnitř je jen nepořádek.

Rychle skrz starý ovocný sad k nejbližší budově - torzo dílen. Střecha již komplet spadla a já tu plaším tři srny. Nevím, kdo se lekl více.

Ubikace a velitelský barák vypadají v zásadě pořád stejně, takže se tu moc nezdržuji. Chci vidět hlavní bránu.

Už z dálky vidím, že je zde nově osazená závora a nové cedule informující o zákazu vstupu. Závora je zamčená, takže osádky hlídkujících za sebou zavírají. Pěkné tedy. Jsem na asi nejvíc viditelném místě a tak rychle mizím do dalšího zarostlého úvozu. Zvažuji co dál. Kalhoty mám promočené nad kolena, a vytrvale prší. Olověně šedé mraky s jistotou utvrzují v dojmu, že se to následující hodiny nezlepší.

Po cestě zpět jít nemohu, někde je tu minimálně jedno auto s hlídkou. Zkusím štěstí a vyrážím přes loučku do přilehlého lesíka, kde jsem sice pořád za cedulí, ale vím, že tam nevede žádná sjízdná cesta. Před lesíkem musím přes rozsáhlý mokřad, naštěstí je tu padlá bříza. Díky bohu, vody je tu tak do půli stehen.

Za mokřadem se zvedá strmý svah posetý žulovými balvany. Chtěl bych tu najít nějaké trošku suché místečko, kde bych si ohřál gulášek.

Po chvilce nacházím balvan, který skrývá pod převisem něco suchého klestí. Spolu s březovou kůrou, kterou jsem nabral u padlé břízy ideální kombinace i v tomhle mokru.

Je sem sice trochu vidět ale risknu to.

Během chvíle se již krájí cibulka, slaninka a v ešusu bublá gulášek z konzervy. Hřeji si ruce o malý ohýnek a užívám si to. Tohle je totiž něco co opravdu miluji.

"Psssssss" zasyčí otvíraná plechovka pivka. Vychutnávám si teplou baštu a zvažuji další postup. Sotva dojím, a chystám se si v klidu vypít pivko v kombinaci s vynikající anglickou slaninou, slyším zaskřípění brzd. Jistě... jak by to mohlo taky dopadnout jinak. V místě, odkud je na mě krásně vidět stojí atomobil, který jsem viděl prvně. Je to sice dobrých 70 metrů, ale kouř a plamínky se schovávají blbě. Jsem to ale nedočkavý trouba. Kus dál bych našel třeba lepší místo. Udupat oheň zalít jej pivkem a zasypat připravenou zeminou je otázka sekund, stejně jako sbalení. Rychlý pohled k cestě, automobil je tam stále a otvírají se přední dveře. Na nic nečekám a mizím tichým poklusem hluboko do lesa.

Situace se mi ani trochu nelíbí. Teď už ví, že je tu "narušitel" takže s jistotou nemůžu na cestu.

Postupuji tedy obezřetně lesem.

Překvapivě narážím na rozpadlou chatu. O téhle stavbě jsem neměl ani tušení. Střecha už je v totálním dezolátu, ale v době své slávy to musela být fantasie. Pár místnůstek a malý krb spolu s výhledem do lesa.

Opouštím budovu a propočítávám další cestu. Musím někudy přes rozvodněný potok. Celé údolí přede mnou má úplně rovné dno plné mokřadní trávy, takže vím, že bude veselo. Z blízké lísky tedy lámu jeden klacek a dělám si opěrnou hůl.

Potůček je široký tak, že nemohu najít místo, kde bych jej dokázal přeskočit bez ztráty kytičky. Nacházím alespoň místo, kde je kamenité dno. Pohory to vydrží a tak brodím. Horší je mokřad přede mnou. Mnoho kroků nenachází oporu a tak kličkuji jak zmatený zajíc. Nakonec se dostávám k protějšímu lesu, kde mi opět pomáhá padlý strom, tentokrát borovice. Konečně na pevné zemi. Ocitám se přímo za opravenými budovami. Volím tedy tichý postup a úplně se jim vyhýbám. Zbývá mi projít poslední kousek plochy, která byla vždy zajímavá výskytem fragmentů munice.

A opravdu po chvilce krom patron od světlic nacházím i několik cvičných střel do RPG 75 a části nábojů do RPG 7.

Fotím tyto poslední nálezy a opatrně v tichosti opouštím prostor. Čeká mne ještě pár kilometrů lesem v deštíku. Jako poslední perlu tohohle výletu bych vypíchl laň, která přechází lesem přede mnou. Mám ji od sebe maximálně deset metrů. Zastaví se, pozoruje mne. V té chvíli vím, že snažit se vyměnit opatrně objektivy by nemělo smysl a tak jen čekám. Po chvíli pokračuje pomalu v chůzi do hlubin lesa, stejně jako já pokračuji v chůzi do tepla a sucha.

TheMelin

Kompletní galerie opět na našem fb ZDE